Úpadek.
Těžko odhadnout, zda je to všechno sofistikovaný záměr architektů zaměřujících se na sebeprezentační komunikaci, nebo flagrantní potvrzení neschopnosti pochopit svou historickou úlohu navazující na společenské zadání. Pravdou je, že v době, kdy se všude kolem nás zjevně dějí zásadní věci ovlivňující naši budoucnost, narážíme ve veřejném prostoru na zhutnělý balast, který často obsahuje agresivitu, pokleslý humor, evidentní nedostatek erudice, nepřipravenost a rovněž viditelnou snahu o manipulování fakty, pokud na fakta vůbec dojde. Tento trend je možné nazvat úpadkem politické kultury. Významné se ztrácí, nevýznamné vystupuje do popředí a jako jediné je k dispozici. Řešení nepřicházejí a vše se jen posunuje v čase s nadějí, že to nějak dopadne. Podstatné jsou proklamace a PR. Problém není jen lokální, má prakticky celosvětový rozsah a sahá až do těch úplně nejvyšších pater. Občas se svaluje vina na vysoký věk těch nejdůležitějších politiků působících křížem krážem v nejexponovanějších pozicích v nejvýznamnějších zemích světa. Je jistě na pováženou, zda jsou opravdu schopni čelit nárokům plynoucím z požadavků současného světa. Viditelně dělají chyby a jejich soustředění na to podstatné je nedostatečné. Způsob jejich jednání a chování mnohdy vykazuje znaky duševní poruchy, případně celkové únavy organizmu, a to jak po fyzické, tak i po duševní stránce. U sedmdesátníků, případně osmdesátníků se to dá pochopit, ale nikoli tolerovat. Horší je, když podobná dysfunkce postihne někoho pod padesát, případně i pod čtyřicet. A to je momentálně náš problém, že se schopností a ochotou zapojit se aktivně do veřejného dění se u politiků bez ohledu na věk setkáváme opravdu výjimečně. Vysvětlení se nalézá těžce, ale otázkou je, zda je nutné vysvětlení hledat. Pokud se komukoli z politiků nedaří pochopit, že okamžikem, kdy byl zvolen do některé z funkcí, začíná pracovat pro společnost a nikoli pro sebe, měl by být vyměněn. Nejsou-li, po přiměřené době, patrné prakticky žádné výsledky jeho konání, pokud jsou jedinými dohledatelnými výstupy výmluvy, fráze a floskule, musí dojít k obměně, ideálně na základě sebereflexe. V dnešní dynamické době není příliš času na lavírování, čas běží neúprosně rychle. Zřejmý úpadek politické kultury však postupuje dál a dál, protože sebereflexe nepřichází a společenský tlak je nedůrazný a neúčinný.