Cesta není cíl.
Trochu nervozity, hodně očekávání, spousta povinností, nějaké ty obavy a celkově pořádný balík práce provázel počátek roku 2021. Český reprezentační tým žen v curlingu se nejprve chystal na světový šampionát ve Švýcarsku, aby se pár týdnů před jeho plánovaným konáním dozvěděl, že v zemi helvétského kříže mistrovství světa nedokážou zorganizovat z bezpečnostní důvodů. Už to vypadalo, že curlerky jsou zakleté, protože před rokem bylo mistrovství 2020 zrušeno těsně před zahájením, ale nakonec došlo k akceptaci nabídky kanadského Calgary a mistrovství světa žen 2021 bude třicátého dubna zahájeno. To, že samotnou přípravu provázely trable je celkem jasné a bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak. Ve zmatek, zmar a pasivní očekávání věcí příštích proměněný život Čechů se promítnul do všech sfér života, sport nevyjímaje. Nouzový stav přecházející volně do pandemického režimu spojený s chaotickou komunikací ústící v nepřehledné restrikce ignorující potřebu pohybu, sportu a aktivního života působil celému týmu potíže zejména po mentální stránce. Ilustrací a důsledkem je fatální nedostatek odehraných zápasů ve srovnání s většinou družstev ze startovního pole, které na nás čeká v Calgary. Tréninkový kalendář týmu se podařilo dost zaplnit díky možnosti využívat led v roztylské curlingové hale. Nastavený systém pravidelných testů, mapující základní technické dovednosti jednotlivých hráček plnil svůj účel a relativně nové složení týmu - dva roky - začalo fungovat na plné obrátky. Po stovkách hodin strávených nekonečným posíláním dvacetikilových kamenů po ledě sem a tam, po tisícovkách tahů koštětem při metení kamenů na potřebné pozice, po několikrát vyřvaných hlasivkách skipky a viceskipky a po desítkách hodin detailních rozborů složitých i jednoduchých herních situací spolu s koučem konečně nadešel den, kdy se tým přesunuje do místa konání světového mistrovství. Ani to však nejde hladce. Již zarezervované lety jsou rušeny leteckými společnostmi, následně jsou sice nahrazovány podobnými lety, ale dříve zadaná data již nefungují a vše je třeba dělat znova a znova. Díky bohu většinu této sisyfovské práce vykonává svazový koordinátor a my jsme jen aktivními účastníky procesu. První let je z Prahy do Curychu. Letiště je mnohem prázdnější než jak ho známe z dřívějška a odbavení by mohlo jít rychle. Zdání však klame. Narážíme na nutnost nainstalovat si a vyplnit švýcarskou aplikaci pro přílet do Curychu. Ta však obsahuje pro nás nevyplnitelné položky, jako třeba adresu pobytu v místě příletu ve Švýcarsku. Letištní personál navrhuje, ať tam uvedeme Kloten, což je opravdu adresa curyšského letiště. My však do formuláře uvádíme naše domácí adresy. Nakonec se v Curychu ukazuje, že vyplněný dotazník nikdo vidět nechce a nikoho nezajímá. Neobvyklý je let do Montrealu, který v Airbusu A330 obsazuje pouhých 24 osob. Je to mimo jiné pětice českých curlerek, trojice českého realizačního týmu, tři švýcarské hráčky a dánská trenérka Estonek. Swiss Air tedy vypravuje takřka curlingový speciál. Před desátou večerní českého času přilétáme do Montrealu a před námi je více než čtyřhodinová pauza. Malé letištní jídlo, několik kapitol v knize a pár epizod oblíbeného seriálu nás drží vzhůru, protože považujeme za lepší teď neusnout. Vnitrostátní spojení Montreal - Calgary, trvající víc než čtyři hodiny, je skoro vyprodané. Letušky mají igelitové oblečky a namísto jídla nám servírují desinfekční ubrousky, malinkaté lahvičky s desinfekcí, sluchátka k info systému, vodu a nevelký sáček s preclíky. Po přistání čekáme spolu s Italkami, částí Švýcarek a Němkami na kufry. Jsme tady. Ještě kontrolujeme telefony a zatím žádná zpráva o zrušení šampionátu. Snad to tedy tentokrát vyjde.
Anna a Míša - Airbus jako tělocvična