Greta Thunbergová.
Nerad se pouštím do konjunkturálních témat, ale proč to tentokrát neudělat. Pozorně jsem si poslechl projev Grety Thunbergové, přednesený na klimatickém summitu OSN a příliš se mi nelíbil. Zdál se mi nadměrně patetický, trochu teatrální a vlastně i malinko směšný. Netrvalo však příliš dlouho a uvědomil jsem si, že její emotivní sdělení na mě zapůsobilo. Zpozorněl jsem. Stále trvám na svém prvním dojmu, co se týče formy, ale pochopil jsem, že obsah ke mně pronikl, a to právě díky zvolené formě. Slečna Thunbergová je opravdu dobrým symbolem prezentované problematiky. Švédský původ, bledá tvář, vlasy spletené do copu a hlavně v rodině předek s Nobelovou cenou za chemii. Bez jakýchkoli pochyb je „efekt Greta“ natolik významným, že odbýt jej posměškem, přezíráním nebo mávnutím ruky, je zpozdilé. Napříč generacemi se již objevil syndrom studu z létání a skokově vzrostla kompenzace za uhlíkovou stopu způsobenou leteckou přepravou. Filantropové a investoři zvýšili své příspěvky do Klimatického záchranného fondu a mládež se začala více zabývat ekologií, zero waste životním stylem a problematikou záchrany planety. Inspirace Gretou, zejména pro mladé lidi po celém světě, je nezpochybnitelná. Příkladem může být Luisa Neubauer, třiadvacetiletá německá aktivistka, která na poněkud složitější půdě v sousedním Německu vyvíjí na politiky značný tlak a je slyšet. Kritika, se kterou přicházejí Greta a Luisa, je směrována především na popírače klimatických změn a jejich politické zastánce. V okamžiku, kdy se dává do pohybu ledovec na hoře Mont Blanc a ohrožuje místní obyvatele, prokazatelně dlouhodobě stoupá důležitá hodnota průměrné teploty oceánů, a zvedá se hladina světových moří (1993 – 2017 o 6,9 mm), není pro klimatické skeptiky snadné udržet pozice. To, že se na trendech vývoje životního prostředí podílí člověk svými aktivitami, je evidentní a nesporné, a že je to více méně negativní efekt je poměrně pravděpodobné. Navrhované a připravované klimatické intervence připomínající planou touhu poručit větru a dešti mají pro své nejasné postranní efekty a gigantickou finanční náročnost mizivou naději na realizaci. Svalování viny za stav planety na generaci rodičů a prarodičů není konstruktivní a navíc je nefér s ohledem na úplně jiné problémy, které byly před padesáti až sto lety řešeny našimi předky objektivně prioritně. Nezodpovězenou otázkou je tedy recept, který zajistí zdravější a kontrolovatelnější vývoj stavu životního prostředí, nebo alespoň sníží úroky za splácení virtuálního eko dluhu. Pokud připustíme, že nějaké řešení vůbec existuje, a že se z dějinného hlediska nejedná o přirozený a nezvratný pokus přírody zasáhnout do evolučního procesu a zase po čase si s námi vyrovnat účty, měli bychom zkusit jej definovat. Greta řešení nenabízí a nikdo soudný to od ní ani neočekává.