Letošní listopadový chalenger je pro nás hodně mezinárodní. Ve skupině máme pět různých reprezentací a dnešní dvojici zápasů začínáme proti soupeři, se kterým jsme se setkali na posledním mistrovství Evropy – Holandskem. Na lavičce zkušená italská koučka Violetta Caldart. Obvyklý dotaz na to, jak se daří Anně a moje obvyklá odpověď, že dobře, že je doma se synem. Nizozemky používají jednosměrný komunikační systém, a tak realizační tým přesně ví, ajk probíhá domlouvání hráček při hře, což pomáhá následně při případném time-outu. Osobně považuji využití této technologie za problematické, ale situace v curlingu se celkově mění a promítá se to i do pravidel, takže možná se to v budoucnu stane standardem. Vedeme, ale v šestém endu si vývoj trochu komplikujeme a teprve s kouskem štěstí v sedmém endu a s precizní hrou v osmém endu vedeme duel k naší výhře. Venku se smráká, my máme před sebou tři hodiny volna a pak ještě noční zápas proti Rakušankám. Ve 21,30 nastupujeme k tréninku a potvrzujeme naši výbornou formu na „last stone draw“. Znovu máme výhodu, ale „zúročujeme“ ji až ve čtvrtém endu, kdy dorovnáváme na jedna jedna. Měníme taktiku a následně se nám daří získávat body díky tlaku a lepší kreativitě v kruzích. Pikantní moment nastává v závěru zápasu, kdy si bereme time-out, ale když sejdu dolu, zjišťuji, že noční vrátný zamknul zvenku spojovací dveře a já nemám jak se dostat k ledu. Vše se po chvíli vyřeší a setkání s týmem nakonec proběhne, byť běhám po schodech nahoru dolů, sem a tam. Sotva dosednu, bere si soupeř time-out. Já už jen rezignovaně mávnu rukou. Nikam nejdu a jen mávnu zpoza skla na děvčata, že je vše v pořádku, a že to mají pod kontrolou. Výhra je zpečetěna krátce po půlnoci a my jsme zpět na pokojích kolem půl jedné. Sedm hodin do dalšího utkání.